Smrt a dál

AUTOR: STANISLAV HRADIL

Jednou zvečera jsem si jen tak na chvíli lehl a naprosto nečekaně jsem umřel. Kdo si myslí, že po smrti nic není, ten se velice mýlí. Dějí se věci, ne, že ne! Nejdřív přišel doktor, důkladně mě ohledal, zkusil jestli bije srdce, dvěma prsty doširoka rozevřel oči a pak na nějaký papír napsal, že už nežiju. Latinsky.

Potom přišli dva chlapi v černém a když to, co ze mě zbylo snášeli v černé rakvi dolů po schodech k černému autu, zjistil jsem, že mají taky černou duši. V jednom kuse mi láli, jak jsem těžký, jak mě musí táhnout ze čtvrtého patra a vůbec, že lepší dobu k umírání jsem si nemohl vybrat, když je právě v televizi tak důležitý hokejový zápas. Úcta k zesnulému prostě žádná. Byl jsem, upřímně řečeno, svou smrtí už tak dost otráven, protože přicházel právě podzim, moje zamilované období a raději bych bloumal někde v lese, než poslouchal řeči upocených funebráků. Jeli jako by moje tělo někde ukradli, možná chtěli stihnout alespoň poslední třetinu a jedině fakt, že vezli už jenom bezduché nic, by je mohl omlouvat.

Vzpomněl jsem si, jak před mnoha lety, na dědečkově pohřbu, jsem stál v malé kapli plné lidí až těsně u rakve a velmi mě zajímalo, jak takový mrtvý vlastně vypadá, ale když pak zřízenci odklopili víko, abychom se naposledy mohli na dědečka podívat, odvrátil jsem tvář. Bylo mi deset a možná už tehdy jsem tušil, že tuto první životní dekádu, především díky dědovi, žádná jiná nepřekoná, ale proč jsem se najednou jeho mrtvého těla zalekl, jsem nevěděl.

Až mnohem později mi začalo docházet, že to není žádná bázeň či strach z mrtvých, nýbrž respekt. Respekt před smrtelností jako fenoménem nezvratnosti a lidské rovnosti zároveň. My nevíme, kdy umřeme, ale když už se tak stane, nic a nikdo na světě tento fakt nezmění a všichni jsme v té chvíli na úplně stejné lodi. Okamžik smrti nemá o nic menší váhu, než okamžik zrození.

Auto kodrcalo po nerovné silnici, pohřebáci polohlasně mumlali, kouřili a spolujezdec v jednom kuse ladil rádio. Šumot, pískot, útržky slov a hudby a do toho monotónní hukot motoru, který už toho má zřejmě taky dost. Venku se pomalu stmívalo, na prosekturu zbývalo asi osm kilometrů a ti dva se najednou začali dohadovat, kolik mi tak mohlo být let a na co jsem asi umřel, čímž mě nesmírně pobavili. Hlupáci, pomyslel jsem si, copak smrt musí mít vždycky nějakou příčinu?