Protože ta slova

AUTOR: STANISLAV KLÍN

Věděl jsem, že se vše řítí do záhuby. Že nikde nezastavujeme. Že jsme chycení za skly ve své vlastní představě o budoucnosti. V chrámu, který právě zrušili. Nikoho z nás tehdy ovšem nenapadlo, že na konci nás čeká opravdu konec. Žádný divadlo, po kterém je člověku tak nějak zvláštně, než se zase osprchuje a lehne si ve stejném oblečení na známé místo, do téže postele. Že to bude syrový kus masa, prskající na pánvi.
          Myslel jsem tehdy, že kombinovat slova je poslání. Hudba, která se dá zachytit jazykem. Největší zbraň. Masové vymírání druhů. Mýlil jsem se. Byla to kletba, mučení, vražda a gangréna. Byla to potřeba. Ubíjející závislost. Byl to hlad a únava. Žádná volba, žádné štěstí, rodina a tak dál. Fetoval jsem. Těžce se nechal obelstít. Píchal jsem si ty věty přímo do mozku.
          Nepopírám, že nejdříve přicházela nemocná zábava. Ujetá ruka boha nějakým vlakem. Úchylná třeštící paleta, ze které jsem kradl. Nemohl jsem to už tehdy zastavit. Zkus proti nárazu vlny, která tě přesahuje, a která není skutečná, jen přivřít oči. Nakrčit obočí. Chránit se rukama. A to byl teprve začátek té cesty psychopatie a propadu, trvající však neskutečně dlouho, až se na jeden čas stala jedinou mou důvěrnicí, vrbou a nepříjemnou kopající zpovědí.

A právě v takovém rozpoložení, začali jsme uvažovat spolu s D. a L. o cestě na jih. Já se tehdy ocital v jednom domě na okraji, který mi sloužil jako dočasné útočiště v nejtemnějších chvílích, kdy se vzduch venku nedal dýchat, voda páchla a potraviny praskaly urychlovači a barevnými nátěry. Po většinu času jsem v tom domě topil, uklízel a pil kradenou kávu a líh v podobě tekutého skla a prošlých zavařenin s papírovými popisky, které už většinou nešly rozluštit. Káva zšedla, líh zežloutl a olejnatěl, zavařeniny kvetly tyrkysem a v noci zářily temnou zelení ven.
          Naopak, to D. žil bravurně, L. se vznášel letadly a měl byznys. D. byl chladný a moudrý, myslel si a věděl: Jak si to udělám, takové to bude. L. měl zřízeného boha bankovek a mincí a obleky na míru. Měli jsme ovšem i společné podvědomí. To se ukazovalo zejména tehdy, pokud D. jemně olíznul struny bříšky svých prstů, které dosahovaly až ke stropu a připomínaly tak zapálené svíce na pohřbech. Zároveň však musel L. ublížit bicím nástrojům, zkonfiskovat je a uhodit zpříma do tváře. Jako rytíř svého soka železnou rukavicí s nýty, nebo jako boxer v rozhodujícím kole. A já? Já to jen tiše pozoroval.
           V té době na mě totiž přicházela již druhá vlna písma svatého. Té kruté škály barev v ní uschovaných. Většinou mne v takových okamžicích sedaly tupě na záda a tiše se mnou třásly a chechtaly se pod kůží. Vysávaly mne, ale chtěly i po svém bezohledném způsobu konejšit. Byla to pro ně adolescentní hra, která ovšem dokázala i ublížit, nebo dokonce, v nestřeženém okamžiku, zmrzačit a zabít.
          Pozoroval jsem proto raději život. O co životu jde? Kam se pokouší dostat? A jak to udělá, aby ho pustili? A to všechno mohl jsem soustředěně střežit z oken léčeben, vězení, nebo bytů, pro které jsem musel hledat zaměstnání a jména. Také jsem je velmi často musel opouštět, pozměňovat a podpalovat. Mohl jsem o tom i něco napsat, ale proč bych to dělal? Vždyť bych tím snad jen nakrmil tu stvůru zahrabanou hluboko na mém území. Bylo mi totiž jasné, že mí poddaní se začínají připravovat na bouři a křivici. A to byla ta první slova, která mne zradila a zcela bezostyšně opustila.

Poznal jsem na té cestě i dívky. S některými jsem dokonce i trávil čas a padl jim do oka. A to byly ty lepší případy. Často jsme se navštěvovali a přespávali spolu na podlaze. Ráno jsme větrali dírou ve stropě, nebo lehce pootevřenými dveřmi na půdu, či barevnými okny s květináči, ve kterých rostliny lapaly dychtivě po světle a vůni světa. Mysleli jsme si totiž, že naše milování musí odletět nahoru, kde si jej někdo chytí, něco z něj uplete, nebo pak prostě jen sletí dolů, zaprší, a to třeba někomu pomůže, někoho pohladí, nebo mu jen pouze dopřeje klidné stáří, rychlé usnutí, zkrátka dobrý a vydatný spánek.
         S některými z nich, přestože se také staly na chvíli mou paní a otrokyní, jsme ovšem chtěli i porozumět těm slovům, která se pomalu začala svými hroty a konturami prořezávat ven na světlo. Nechtěl jsem, ale musel je se vším svým úsilím přemlouvat, aby se vrátily nazpět. Poznal jsem to docela přesně, a to díky tomu, že se jednotlivá slova pletla do prostoru, ve kterém jsme předtím kralovali vždy jen ve dvou. Ta slova se s dívkami často dostávala do rozporů a otevřených konfliktů. Ujímala se vlády a dopouštěla se jednotlivých průklepů, překlepů a úhozů do klávesnic, zdí a obložení, které sem jaksi nepatřily. Dokonce ta slova byla pak schopna za mne i hovořit a opatřovat tak dům na okraji stejnou atmosférou, která panovala venku. Atmosférou strachu, pohrdání a šedé anonymní úzkosti.
            A to už jsem věděl: Něco tu nehraje. Někde je chyba. Počítačová síť se zbláznila! Nákup shnil. Ovoce zkyslo. A motory se zadřely. Hudba je falešná. Obrazy shořely na prach. Koně někdo otrávil. Přišla válka. Začaly padat kovadliny. Zdraví je podlomeno. Kontury rozmazány. Doprava ochabla. Houbaři ani po vydatném dešti nenašli nic, než někoho rozřezaného v pytli. Mladou holku nechali otěhotnět proti její vůli. Metastáze. Slunce vyhaslo. Zepelín ztroskotal. Ropné plošiny zaneřádily oceány na roky. Psa přejelo auto. Někdo dupnul vší silou na proutěný koš. Hovor se přerušil. Prsy byly odřezány. Transplantace se nevyvedla. Apollo se vznítilo po startu. Znovu Černobyl. V dubnu mráz a jinovatka. Pompeje. Vyhodili jej z vysoké školy. Skočila z třetího patra. Poznal svou šestnáctiletou dceru ve filmech pro dospělé. Stal se rasistou. Neoholil se, a tak jej nemohli poznat. Pod vánočním stromkem uhlí. Smlouva se nekonala. Vstupné muselo být vráceno. Koňak došel. Dort se připálil. Konec období hojnosti.

A protože se ta slova dostávala na veřejnost, rozhodli se D. společně s L., že je opravdu čas vyrazit. A tak opustili bravurnost, pohřbili letadla, odpískali byznys, odložili instrument a nářadí. Vzali nože a sekyry, dláta a velké čtverce zelených a hnědých stanů a plachet, plechovky, zásoby, buzolu a podrobné mapy s detailními vysvětlivkami. Zvonili na adresu, na které jsem se zdržoval, kde mne slova začínala nenávistně předcházet, tlačit ke zdem a upevňovat pasti, rozvíjet hmatatelné bulky v podpaždí, nabízet pečivo plné hřebů, suti a se zkrvavenými náplastmi, brát rukojmí. Naložili mne proto spolu s ostatním vybavením nevybíravě do kufru vypůjčeného automobilu. Bylo to rychlé, drzé a bolelo to, ale já stejně věděl: Bude mi s nimi lépe. Snažil jsem se proto i nemyslet na ta slova a ani jejich způsobem. A tak jsme společně vytryskli kupředu.
          (Nebudu zde hovořit o čistém a holém násilí, které museli uplatnit, aby mne na tu cestu vůbec pozvali. Nebudu vzpomínat ani na ženy, které mi musely rozdělávat ohně pod postelí, kropit rozevřenou lebku svěcenou vodou kradenou z kostelů, nebo vyhrožovat smrtí a vraždou na budoucích dětech. Dokonce se nezmíním ani o oficiálních dopisech k sociologům a psychologům, k vymítačům ďábla a vymítačům křesťanství, k chirurgům a zvěrolékařům, k inženýrům a archivářům, k filosofům a matematikům, kteří mne měli přesvědčit o přínosu takové cesty, odpočinku a dovolené, kterou je třeba jednou za život absolvovat. Kterou měl mít za sebou každý zdravý muž, žena, pes té oficiální převrácené doby.
            Nikdo z nich ovšem nemohl porozumět plnému důvodu, který mne nakonec jako jediný opravdu přesvědčil. V nestřeženém okamžiku jsem si totiž všimnul, že druhé vlně, mé počínající závislosti a její brzké osvobození visící ve vzduchu, se tento výlet totiž zcela protivil a vyvolával v ní poruchu přizpůsobení na jejím vlastním přijímači. Že kvůli němu hraje ruskou ruletu, vabank, že buďto já nebo ona, nebo obojí.
            A to mne naplňovalo přesvědčením, že přeci jen ještě nad svými zanedbanými statky a sídlišti plnými nevysypaných popelnic, polámaných stromů, rozebraných chodníků, rezavějících vraků lodí a šlapadel, špinavých obličejů, nezaměstnanosti, daunsyndromů, praskajících potrubí a rozrůstajících se ghett, množících se nakažených krys, igelitů a hmyzu v koupelnách a kuchyních s daňovými podvody s nemrtvými, s gravidními opuštěnými ženami vládnu.
             I tak jsem si s těmi slovy tehdy vyměnil pár opravdu ostrých a zlých nabídek a nevyslyšených návrhů o příměří. Zprvu se samozřejmě vlna snažila bránit, používala nečekaných manévrů a bolesti. Chtěla vraždu a znásilnění, mauzoleum a revma, ischias. Jezdila v protisměru, útočila ze zálohy. Kradla jak zloděj. Používala páčidel a lstí v tunelech. Přešla na nesportovní chování. Dusila mne polštářem, nebo pokrývkou z azbestu. Chtěla mne hypnotizovat. Ale nakonec? Nakonec přeci jen poslechla, trochu se stáhla a přikryla sněhem neurčitosti a chladem zimního spánku černého draka.
               V ten okamžik jsem pocítil úlevu a spokojenost. Netušil jsem však, že to ona jen regeneruje. Že jen nabírá sílu k dalšímu útoku. Že korumpuje, komponuje a kompresuje ve velkém. Platí žoldáky. Pere peníze. Staví vysoké pece, golemy a armádu. Rozjíždí drogový byznys. Stává se diktátorem a podzemní organizací. Je těhotná mafií. To vše jsem měl teprve poznat. Neboť i ona věděla, že je to jen dočasné, že podlehnu a ona se dostane až k jádru světla božího. Přijde se svým vlastním krveprolitím a vlastním jarem.)
                Ale v té době to ještě nebylo. Vyrazili jsme proto za noci, abychom šetřili časem i penězi, abychom nepotkali žádnou nehodu. Aby nás sestřička smrt nevzala do náruče a nepolíbila si pěkně zblízka, zub na zub. A D. hovořil o hudbě a L. řídil a zarytě mlčel.
              Nemohl jsem si nevšimnout, že jsem stále ještě vměstnán v nepohodlném prostoru kufru. Když jsem na tuto skutečnost chtěl upozornit, oba mí druzi mi jasně a srozumitelně vysvětlili, že je to tak pro mne přeci jen nejlepší. Nakonec se ovšem skutečně uvolili posadit mne alespoň do zadní řady, s výhledem na pole a větrné elektrárny tyčící se k pohasínajícímu nebi. Byl jsem jim za to opravdu vděčný, a proto se jen mírně přikrčil, zasunul ramena i hlavu, přitáhl si nohy blíž k srdci, sledoval krajinu a světadíly za oknem a ani nedutal.
             Jsme v cizí zemi - rozsvítilo se mi v mozku. Poznal jsem to podle vůně i podle nápisů na billboardech. Taky osvěžení na odpočívadlech pro kamiony a prostituci, či okolí benzinových pump mne o tomto stavu světa přesvědčovalo. Objevovaly se také neznámé šifry poznávacích značek, nadpisů a malovaných hereček na předních stranách zeitungů a na obalech levných knih mezi žlutými kovovými stojany potaženými v rozích popraskanou páchnoucí gumou. - Tak taková tu mají slova. - pomyslel jsem si a povzdechl. Všechno pěkně na uzdě a s pevnými zdmi papírových obálek, aby snad nemohla uniknout.

A velmi brzy potkali jsme i zvěř a les a řeku. Bylo to rychlé, osvěžující a připomínalo to brzké vlídné jaro, ve kterém se už tu a tam někdo snaží nasytit, vyrůst, nebo jen tak radostně proskočit a zezelenat. Někdo se protahoval, jiný myslel na potomstvo a dědictví. Já neměl v úmyslu nic jiného, než jen pozorovat, dýchat a občas se něčeho zdravého napít a něco nové a barevné ochutnat. Nechtěl jsem v takové nádheře a opravdovém parfému nebe a mraků myslet na slova, nebo na věty, řádek, kapitolu, sbírku, knihu, či manévr zápěstím, který taková seskupení byl schopen přivést k životu. A tak se mi to i téměř v té záři nesmělého čerstvého slunce, pučící flóry a štěbetání fauny s křídly opravdu na chvíli podařilo.
           V tom stydlivém a čerstvě probuzeném jaru ale přiběhl odkudsi z luk a bájí L. Měl na sobě oděv z jehličí a bodláků, pěkně na kůži. Chtěl to cítit buňkou, vlásečnicí, iracionálním podvědomím původního jeskynního tvora. Rty a dlaně se mu leskly od borůvek a třešní, natřásal se v šamanském tanci a dětsky skotačil. Bylo nám s D. jasné, že za sebou přinesl (odkudsi) již plné a žhavé léto.
         Nevím, a ani to nechci vědět, kde takové léto sehnal. Co musel udělat a slíbit, aby šlo s ním. Jak se vůbec nechalo přesvědčit, dojít až k nám, ukázat se v plné parádě zlata, vody a přesýpaného písku z pláží a turistických destinací. D. se létu hluboce poklonil, já mu políbil ruku a L. mu cosi zašeptal do tepla. Snad aby neodcházelo, aby tu zůstalo a my se s ním mohli blížeji seznámit, sáhnout si na něj, a co bylo vůbec nejdůležitější - malý kousek z něj si i ponechat do zásoby, protože nikdo z nás nevěděl, kdo se skrývá tam vpředu.
           Poděkovali jsme proto i L., že je takovým řečníkem a politikem. A hned nám bylo s D. jasné, že my bychom toho nebyli nikdy schopni. Neznali jsme strategie, neměli asistentku, štáb, kolegu, zdravou sebedůvěru a výživu, ale také porozumění a pevnou neochvějnou vůli. To jen tento pán letadel a spojů, vládce čísel na papíře, bratr banky a velitel trhu mohl léto přivést přímo mezi nás a posadit ho k táborovému ohni, nechat jej plynně a radostně hovořit a nakládat s časem, dnem a nocí, jak se mu právě jen zlíbilo.
         Léto se totiž vůbec neostýchalo. Vyprávělo nejdříve o svém velmi zvláštním narození i (o stejně takové) budoucí smrti. Doslova tehdy řeklo: To se země chtěla podívat z okna a zjistit, co se děje dole, na ulici vesmíru. A tam spatřila děti. Jenže ty děti si nehrály, seděly doma s řemeny a popruhy přes prsa a polykaly jen zmrzlinu Alkita, hrály si plastový roboty, česaly nylon vlásky a hleděly do obrazovek. Tak snad proto jsem se narodilo, abych je vyhnalo ven a ukázalo jim, jaké to je - být tady. Jednou se ale bude chtít zem taky podívat nahoru, vymést pavučinu, normálně poklidit, a tím mne připraví zcela jistě o tento život... A zřejmě se trochu za tu hru země stydělo, protože až posléze dodalo: bratři.
            Samozřejmě, že jsme nechtěli, aby se něco takového létu stalo, ale zároveň jsme jemu i zemi zvláštně rozuměli, měli pro ně pochopení a dokonce i opravdový soucit. Nikomu se nechtělo zeptat se na ty děti, na ty lidi, co se jim může stát, a co se jim skutečně jednou stane.
           Chvíli jsme proto mlčeli, překvapeni tou zprávou o životě a smrti, i když ji každý z nás měl již předtím hluboko v sobě. Jako nerost, olověnou ozdobu, kód, heslo, vyražený plechový štítek z výroby, kříž, nebo uctívanou ikonu/madonu. Všichni tři jsme si zřejmě představovali svou verzi toho příběhu. A já sice měl na jazyku i to slovo, které nechal zaznít do prostoru v zápětí až statečnější D., ale nechtěl jsem jej dráždit a dávat mu možnost jakýmkoli způsobem mne opustit, zdeformovat, líznout nožem svým. To slovo bylo podzim.
           Podzim totiž znamenal odjezd, zamávání a sbohemdání. Nechtěli jsme se potýkat se smutkem, rozloučili jsme se proto jen zběžně, pracovně. Jako bychom se měli snad příští týden znovu setkat. Jenže všem bylo jasné, že se s létem vidíme opravdu naposled.

Podzim ale také znamenal otočku v protisměru. Cestu zpátky. Slepou silnici, právě bořený most, nepřekonatelnou vzdálenost. Nebo prostě jen dohánění vlastního odrazu ve zpětném zrcátku.
               D. však přišel ještě s tím, že musíme navštívit určitá místa, kde žili lidé v domech. Těm místům jsem nikdy plně neporozuměl. Byla to nepřátelská oblast, zápasiště, minové pole se žralokama, zběsilý sprint a tunový náklad při cestě vzhůru, kamenný kolo těsně za zádama při útěku dolů.
                 D. ovšem trval na tom, že i tato místa mají svá kouzla, mystiku a blyštivý jackpot. L. proti tomu nic nenamítal. Znal ty pozemky, města, teritoria, arény, a to ze vzduchu, z elektrických vagónů i hromadné přepravy, z cyklostezek, barů a restaurací s mrtvými pečenými zvířaty a vynikajícími ovocnými saláty s bílým pointilistickým dresinkem. Uměl se tu pohybovat, ztratit se, najít směr a instituce/investice. Věděl, kdo a kde stojí a za kým se dá jít, koho požádat, ťuknout po rameni, poprosit, nebo zastrašit. A taky nám to všechno přímo ukazoval a my se to učili za pochodu.
                Trochu se chlubil, to ano, ale my jsme už věděli - je to zvíře a osadník, nenalíčený herec, politik a komik, těžký ocelový zápasník v kravatě. D. jej ovšem brzy na to, v tom zběsilém tanci holubů, krys, davů a výfukových plynů, v tom kankánu otevíraných dveří a zavíraných poklopů kanálů, schovek a kaváren, neúprosně zastavil a vystřídal se svou verzí pravdy.
            Sám nás totiž, za naše zpocené a špinavé ruce od leštění těch správných klik a zametání stop, přitáhnul před budovy muzeí, divadel, plakátů, poezie, hudby na stadionu a historických událostí. A my v tom najednou poslušně spatřili to, co ani léto se svými cirkusovými barevnými plášti a žonglováním se sklíčky nedokázalo.
            Poznali jsme v tom celý příběh lidského rodu, vlastního švu, jizvy, lebky, obsazování hranic, bratrovraždu a senát. Pochopili jsme tažení a agenty, milost a poctivou zradu, korupci i církev s dolní i horní komorou. A změnil se nám taky jazyk, změkl a převařil se: "Toto je Čína, má zeď, má chytrou zeď. Toto je Japonsko, Austrálie. Hele, klokan! Sekání hlav a Julie. Tudy jely tanky. Tahle kaple, jasně, rok 1490! Vole, to znám! Atomový věk. Tam jsem chodil za Ježíškem pánem, tady zas bydlel Áda Hitlerů!" Křičel L. a hned si to zapisoval elektronicky, aby to nezapomněl, aby to udržoval v podniku.
              D. nás čas od času i rád poučil o nejpodrobnějším detailu tý a tý bitvy: "Hele, tak krveprolití na Bílý hoře, ta byla původem Černá, Sámo se jmenoval normálně - Pepa Novák, Masaryk byl Masařík, Libuše neřekla Praha, řekla Prachy, Neobhospodařovanější, je původní ruský nářečí starých Inků z Afriky, Ameriku navštívili nejdřív Papuánci s Měsíčňanama v těsným závěsu, šlo o milimetry, Pyramidy sou umělý, sfinga byla kasino a kino, no co čumíte, tak to je, nekecám a čestný skautský, na vaše krky, vy hydry..."
              A my nestíhaly otáčet stránkama svých hlav, hlavy toho druhýho, sebe samýho. My totiž byli na sebe normálně napojení (optickým kabelem). Ale to jsme nebyli jen my, mezi sebou. My se byli schopní napojit i na ty fotogalerie (FULL HD a HDMI), obrázky (300 obr. bodů/palec, 64 bity) a vitráže (sklo MADE IN CZECHOSLOVAKIA), audia (24 bitů, 192000 Hz), co jich hnaly na těch místech před náma nekonečný řady, až do stropu. Všeho bylo příliš a všeho bylo dost.
           Vdechnuli jsme život a film popiskům a statím, esejům a křivým výpovědím očitých, ušitých, hmatových i nositých svědků. Svědků na detektoru a svědků Jehlovových. Prožili první i druhou dobyvačnou. Tahali se s pluhem, zpívali a pili s Dalidorem ve věži, česali Šemíkovu hřívu, my ho naučili skákat. To L. mu dal ty prášky, aby nabral sílu, ten protein.

Když jsme skončili, byli jsme přeplnění vším možným a snažili se to předat dál. Mě napadlo, že by to mohl být skvělý časopis, pohyblivý obrázky jsme nechtěli, už kvůli létu a dětem s RTV, divadlo jsme neuměli, obrazy a sochy nám přišly příliš konkrétní, nebo příliš abstraktní. Ale já jsem stejně nemohl teď psát, a to ani čárku, prostě vůbec.
                 Bratři na to pokývali hlavama, a řekli jo a ano a souhlas a tě péro. A tak jsme se rozhodli trochu si ten výlet ještě protáhnout, přivydělat si balíky, otruby a zásoby na několik stovek let. A začali jsme shánět špičkové editory a pisálky a nadějné fotografy a herce a kanceláře a haly a ubytování a úřady a nábytek s rostlinama v květináčích (to kvůli dívkám), vrátný a bodygárdy. Koupily lis a stroj a linoryty a leptání kyselinou a soustředili se na první jedinečné a superultramega číslo numero uno, bez diskuze. (Časopis jsme koncipovali jako poučný dokument s prvky sci-fi a detektivky, aby si každý přišel pěkně na své. Jméno nám mělo zaručit naprostý stotisícový odběr a slávu, a to nejenom v místním bohulibém okrese, od teď plného naprostých civilizačních senzací. Takže jsme se nakonec rozhodli pro: SvětdivůazázrakůstoplusjednazdomovaizahraničínešnldžeografikdiskaveryčenlkoktejlmystikafaktaufokerberosXarea51.)
                 A tolik jsme zanevřeli na původní smysl našeho odpočinku a rekreace, rekonstrukce a čerpání síly a many, mantry a svatozáře, že jsme byli najednou moc vepředu, moc rychlý a bez starosti, i když já teda měl ta slova. A proto se TO pak stalo se vším všudy, a jak se to tak děje, tak taky sakra hned a tady a rychle.
                Byli jsme sice na výši, měli mrakodrap a tryskáč, raketový silo, ženy i muže, psy a paviány ze zoo, legraci, domy s okny, auta škrtající o zem, vrtulníky, garáže, lehátka, sklenice a brože s erby, vlastním jménem na spodní straně popelníku. Někdo z nás i sbírku motýlů, švábů a štěnic. Druhý pojídal jen krevety s jogurtem extraslim, tuňáky a mušle s delfínama. Já něco tušil o investicích ohledně nedostatkového zboží vodních zásob, jezer a modrozelených křišťálových toků, známých téže jakožto řeky a moře, oceány, nádrže, potoky a rybníky s kalužemi, deštěm a sněhem, se všemi přeháňkami, s mokvající ránou, nebo jen vlhkým oroseným skleníkem.
             Jenže i přes to všechno, přes kamery a žoldáky u vrat, přes nebezpečný antivirový hráze, SS komanda, přes ostnatý/žiletkový drát nabitý i nabytý do plna, do fullu elektřinou, nás někdo omylem koupil. Omylem mu to někdo prodal, omylem mu někdo nabídnul slušných sto procent účasti, omylem jsme někomu skočili na špek, vlezli do oka, nechali se napálit, oškubat, podvést, vyrabovat a přechytračit. Ale nebyl v tom smutek, protože omyl je omyl, a za ten nemůže nikdo, hold jsme jen lidi. A taky, že jo.
               Navíc jsme se díky tomu rychlýmu šoku konečně poučili a taky pořádně probudili, osprchovali, profackovali druh druha a vzpomněli si na započatou stezku, která už pomalu zarůstala a trouchnivěla, vedla jen k pralesu traverz a nespisovných servrů, k jejich umělým zvukům a vyjádřením v jazyce nul a jedniček, kdy nejlépe bylo mít bičík na začátku a devět rybníčků pěkně za a v pořadí.
                A jelikož díky jakési malé chybě v rozpočtu, v zasedání a smlouvě po nás za to chtěli ještě odstupné, ještě jako nějaký rezervy a pokuty, ještě jako naše amnestie, dolary a svobodu, jelikož zkrátka za ten nevydařený obchod po nás šli z regionálních hospodářských komor, parlamentů a valných hromad a povolali si na to zelený a hnědý a černý košile, státní exekuce, policie, nájezdníky a skvadru meziplanetárních supervyhledávacích vesmírných lejzrů, velice rychle jsme se rozhodli náš městský výlet a tábor, tu naši odbočku k hoře ze zlata, ten západní/východní Jůkon ukončit a vrátit se zpátky domů. A to léčbou pomocí hbitosti a skoku, teda, co motor po tak dlouhým odpočinku v kůlně vytáhne a bude schopen ještě odevzdat asfaltu a polním zkratkám mezi zlatou kukuřicí a přežvykujícím dobytkem. Takový to byl konec podzimu.

A to byl i ten pravý čas, kdy se noční hrůza ze spaní protáhla, nalila si iontový nápoj, pustila zimní období a leden, nasadila boxera a s rozběhem mne kopla do žaludku, nebo níž. Doba, kdy na mě skočila a začala působit nevratné škody mé osobě i slovům, která byla ještě dobrá, bez poskvrny a věřící. A ta, která se nechala protentokrát inspirovat morem, žhářstvím a kanibalismem na to šla bez rukavic, tvrdě a s železem v jedné a ohněm v druhé, abych to dostal z každého možného směru a úhlu a pevným přesným hákem.
            Dokonce se zdálo, že má taková každá věta, shluk písmen, patka, bříško, čárka, háček, tečka natolik přede mnou náskok, že se začala probíjet a zmocňovat nejen mne, ale naneštěstí i dlouho budovaného a vybroušeného vztahu k D. a L. Začala se tak zjevně projevovat navenek a otevřeně do celé té, původně sladké a mléčné, dráhy galaxie.
           Nejdřív se ta slova projevila v drsném cizím nářečí a pořekadle, v hádance a hlase, který zněl nějak takhle: "Chlap s dlouhým žlutošedým plnovousem a dlouhými vlasy a špinavými nehty, s vykukujícími žebry, jako nějakým sci-fi zvířátkem, se myje v lavoru, stojí v růžovém županu s kosou. Co je to? Tak co je to?! Co to prokrista je?!!" Chtěl jsem odpovědět - smrt.
          Pak ovšem dokázala ještě něco. Dokázala tu poslední protáhlou chvíli před pádem, na okraji, kdy je každýmu jasný, že hrdina prostě nevyhraje, žádná americká končetina jej nezachytí, tu vteřinu dlouhou jak život, bravurně a s úspěchem ještě o kus dál odkládat a rozšiřovat, jakoby čekala už jen na ten červený koberec daleko do chřtánu, za horizont a pěkně donekonečna.
          Ale protože jsem už pomalu začínal chápat, o co těmto slovům, této jejich pekelné mutaci přesně jde, zakázal jsem si byť i jen myslet na ta druhá, původní slova, která mne ještě poslouchala, která nevykazovala žádné známky znechucení, kašle, křečí, trhání ramenem, zápalu, tupostí, ochrnutí, nepohyblivého semene, šedého zákalu, rakoviny, HIV celé mé bohemistiky.
        Místo toho chtěl jsem sebe i je chránit jen imaginárními obrazy, útržky a barvami, situacemi, tóny, pachy a dávnými doteky. To vše jen proto, abych nedával tamtěm slovům dobrou půdu a humus, vydatný déšť, slunce a postřik proti škůdci, jakoukoli životaschopnou možnost zaklíčit.
         Bohužel, i přes všechna má opatření, zátarasy, mezistěny, dvojité sváry a ocelové trezory s drátěnými košilemi, přes veškeré mé snažení začínala bobtnat, dělit se, řízkovat, buničit a množit se z těch starých, z hromad jejich mrtvol a tlejících částí. Požírala je, rdousila, zahazovala a začala surově a plně nenávidět.
         Nemohu říci, že mne tak silná nenávist překvapovala a plně odpuzovala. Musel jsem jim totiž přiznat jejich podivnou zlou vůli, odhodlání a sílu, se kterou jsem se nikdy předtím, ani potom nesetkal, nebyl s ní obeznámen, necítil ji tak blízko a tak sám, zpříma a v jediném ostrém bodě. Byl to opravdu hmotný, těžký a dusivý strach, jako když něco vedle vás v noci leží a dotýká se vás; je to tam pořád. Natolik pořád, že vám to někdy i šeptá do mozku opravdu hrůzu a nejzvrácenější představy choromyslných.
          A právě v tom byla pojednou již natolik plná, přetékající a přerostlá díky vlastní této zločinné energie a intenzitě. Natolik ochotná, že mi sama začala lézt za zuby a z nich, z jícnu a žaludku, černala mi orgány, převracela mne naruby a sváděla poslední zdravá místa ke kapitulaci, k nastolení bídy a nekonečných, stále se opakujících popálenin a infarktů, až to se mnou vypadalo opravdu moc špatně, zle a nedobře.
          Vlastně to nevypadalo nijak, byla to naprostá destrukce ke konečné nicotě. A to byl ten pravý holý cíl těchto slov, totiž odepsat mou existenci, kterou si slova chtěla celou a beze zbytku přivlastnit a nabýt tak plnohodnotného nesmrtelného zdravého života mezi ostatními.

Přestal jsem proto, plně zaměstnán tím posledním vzepřením, před jediným vchodem do sálu ducha, tou poslední křečí v úžině, poraněných, bezokých, kriplů, fačovaných, nevyzbrojených a umírajících obránců, navštěvovat krásná místa, hovořit s L. (Kterému ta slova, a tedy já, nadále změněný v nejá podléhající, podpálila chrám dolaru a letiště řádu a kvality.), diskutovat s D. (Vyprázdnil jsem se na jeho svaté knihy, nástroje a relikvie.), hovořit vůbec jakkoli souvisle a smysluplně s lidmi.
              Místo toho jsem počal objevovat místa plná moče, křičících neonů, světelných barů a jejich dlouhých stolů s dlouhými sklenicemi, ze kterých jsem pil a řezal se o ně do dlaní a pohlaví, nebo se s někým držel nablízko, nechal se jím zplna poučit do obličeje a rtů.
                    Přestal jsem myslet na budoucnost, minulost hořela v mlze, v přítomnosti neustále silně sněžilo. Obklopoval se ten nejá půlnoční, ten muž, společně s narkomany a neslušnými drzými lidmi šerem a odpadky, ruinami a neustálým nedostatkem zboží a víry. Společně jsme kradli, nechápali nic, množili se mezi sebou díky kostem a tajným laboratořím. Zaháněli syfilis tuberkulosou, černým morem, snětí, alkoholismem a kurevstvím. A všechno v incestu s vlastními slovy zmaru a neustálých bludných argumentů počínajících a končících v pevně skousnutých čelistech hada-hlavy a hada-ocasu.
                 A z toho ona rostla, potřebovala vnější nárazy, pozvánku, vizitku a cizí konto, aby mohla přes hráz, plně ven. A ona opravdu hranici přešla, kopyty plamennými:
                  Říkali jsme: "Uhni!" Říkal jsem: "Naser si!" Odpovídali: "Doprdele!" Myslel jsem: "Seru na to!" Hádali se: "Kurva, vole..." Řval jsem: "Nechte mě tady!"
                 Ale ani to nebylo to nejhorší, čeho se na mě ta slova dopouštěla, a co jim náramně šlo, čím se mnou se mnou stávala. Byla totiž už natolik blízká a osobní, že připomínala špatné svědomí, nebo tetování s krví, s přílišnou hloubkou a intenzitou, v příliš důvěrném rozhovoru. Totiž ten nejzazší vrchol a konečná, rozevřené pouzdro černi, kukly, které už nešlo zkrátka a dobře vydržet, ani jej zastavit, prasklo a vyvřelo ven, společně s rychlým sledem blázinců, kapaček bez soudu, trestem bez náprav, podmínky bez kauce.
             Potýkal jsem se od zdi k propasti a naopak, nechal sebou házet spolu s nekonečnými dny na záchytkách a při okrajích dálnic, s rozbitými klouby, mokrým zmrzlým svetrem bez kontaktů, bez jakéhokoli náznaku usmíření, nebo úsměvu. S přejetým krkem a utrženým mozkem, do kterého klovali slepí a ožehlí holubi v nádražních hospodách s nemocí v zalepených očích žlutým a zeleným štěrkem starého výtoku, dokud přeci jen nepřišli dýleři a nekoupili ho za falešně natisknutý tringelt. S dluhy krve a druhy infikovaného semene, už ne na osev, ale na hlubokou jámu s ocelovými stěnami, aby nic neprosáklo. S nezaplaceným ošetřením zlomenin jazyka a obrazotvornosti. A přidala se i roztříštěná pánev ratia. A v neposlední řadě i komická snaha prstů na klávesnici: ?aa:fp bcčžššg g guř č9veaklG¨dř 6/ZUG * dodefg.;°. Následoval čerstvý prožilkovaný tuk a pot z nesvatých ran. Pomsta slov s perlíky mlátící do neustále dorůstajících zubů, kořenů, hřebíků a třísek pod nehty svědomí a posledního zdravého místa rozumu.
               To když mi i L. i D. neúprosně zmizeli za horizont zdravého vědomí, práce, štěstí apod., když nebylo možné pokývat hlavou, vytočit číslo, poprosit matku, otce, boha svého (nebo cizího) o opuštění řítícího se těla proti zdi. Když ruka sotva se dotkla předmětu záchrany, padla k pahýlům osoby, ve které dřív jsem viděl sebe samého, pomyslel jsem si: Škoda, že to musí skončit právě takhle.
                  A nesoustředil se na nic jiného, jen na tuhle poslední a závěrečnou větu. Předpokládal jsem totiž, že právě tato byla, a bude nejvlastnějším cílem těch šílených slov, že to ona vyjadřovala zcela a úplně tu touhu k mé neexistenci, a naopak k jejich kompletnímu bytí. A proto je tohle opravdu to poslední, co ještě můžu pochopit. A snad to bude i onen závěrečný akt, který se měl mezi mnou a slovy ošklivě a zle odehrát, tváří v tvář a tělo na tělo...

Jenže pak se stalo něco znenadání, a něco zcela skutečného, čemu dodnes plně nerozumím, co nešlo uhádnout, poodhalit, nebo z předchozího jakkoli vypočítat. Ale bylo to natolik jemné a blyštivé, že jsem opravdu měl za to, že tohle je ten protijed, záchranné lano, ostrov, jasno, kapitál, blaho, narozeniny, oslava a tak dál.
              Mohlo to být snad i cokoli jiného, ale všechno ve znamení plus, velkého červeného humanitárního, v kladu, žádný zápory, bez podrazu a beze smlouvy, v celku a hladké. Snad to byla i jakási nepopsatelná sladkost, neúnava a přirozená čistota. Či něco natolik samozřejmého a jednoduchého, přímého a teplého, že se slova zmaru a únavy nemohla vůbec z tak rychlého vpádu cizích osvoboditelských vojsk se zlatými štíty, pobitými platinou s vyobrazením lva a sokola na erbu a v takové přesile vzpamatovat, natož podniknout cokoli jiného, než nesmyslně pobíhat, panikařit, vyhazovat dehtové mosty a základny do vzduchu, pobíjet se mezi sebou, ztrácet kontrolu. Nebýt na moři, nebýt ve vzduchu, nemít zálohy, prodělávat zbraně, nekoordinovaně vypouštět zastaralé balistické střely, které se samy rozpadaly ve volné přírodě, sebedestruovat logistiku i logiku, shazovat zásoby do roklí, rozpitvávat se, menšit a vyvěšovat bílé potrhané prádlo, jediné, co jim zůstalo, nahé a přivázané izolepou na berli/kolečkovém křesle.
            Přišla totiž ke mně docela nenápadně, donesla mi (jen tak) nějakou zapomenutou nevyzvednutou poštu, ve které se začala sama prohrabávat a vyřizovat tak tu zanedbanou korespondenci. Která tu najednou byla v plné parádě a byla skutečnější než cokoli, co se stalo, nebo bylo před slovy.
              Tehdy jsem pochopil, že mi K. přinesla odraz. A to nejenom lehký a nesmělý odraz života a vnějšího dění, jeho neustálého pohybu a klokotáni, nádechů a výdechů, ale i opravdu pevný a rozhodný odraz zpět, ke mně samotnému a k dobrým slovům, která jsem tehdy opustil a zanechal vlastnímu umu přežití, a která snad tu genocidu, někde schoulená v rohu, přečkala a byla schopná se (dříve či později) plně uzdravit a pomalu začít zase ve mně srůstat a zažívat rozvoj a vzmach svých vlastních měst.
             Znal jsem sice K. z různých příležitostí i předtím, ovšem většinou se objevovala právě jen po boku L., ale nikdy jsem je neviděl opravdu spolu. Dřív jsem s ní téměř nehovořil, nijak se neprojevoval, nevysílal signál, depeši, tajný vzkaz v láhvi, ale vzájemně jsme na sebe jistě i několikrát významně pohlédli, přesto, že v tom nebylo nic víc, než jistá zvědavost a náklonnost.
            Trvalo to léta, ale až teď, když jemně šarmem odsunula závoru, poťukáním prstu roztavila bronz na padacím mostě, zahnala tmavě vyhlížející pumu s drápy, pobila jedinou svou řasou pomocníky temných slov, pohozením hlavou rozvlnila vlasy spravedlivého hněvu a rozpoutala jím druhou očistnou potopu, pro ni vlastním pohybem paže se mě dotkla na srdci, jsem tím vším pochopil, kdo je, co se v ní teprve skrývá a k čemu byla bohy tak narychlo povolána.
           Vzala ho jemně, sfoukla z něj ten nános prachu a pavučin. Přestřihla rezavějící dráty, vytáhla zčernalá ohořelá skla, zbrousila hrany, zašila je hedvábnou nití, natřela nanovo, doplnila kapalinu, políbila, zažehla čistým bílým plamenem a vrátila jej původní a zrekonstruované zpátky.
            A já, protože jsem byl ještě stále na jistých pochybách, zda ustavičně nejde jen o další krutější hru těch slov, si říkal: Panebože... A myslel na trik, fintu, magii a eskamotáž, na hesla, optický klam a čarodějnictví, na cestu úniku a spasení od sebe samého.
            Jenže K. se opravdu snažila a začala se objevovat tak často a s takovým dobrodiním, klidem zbraní a příměřím, s obklady a tinkturou, že jsem skutečně zahájil věření ve věci obrácení se v opětovné vnímání jiných (dobře mi známých) míst. Že se mi budoucnost zase začíná připomínat. Že poodhrnula lehce oponu, nadzvedla sukni, lákala mne prstem a ukazovala dárky. Ale jaké to byly dárky?
            To mi ještě K. nechtěla, nebo nemohla prozradit. Myslela si snad, že je na to ještě příliš brzo, že jsem ještě natolik vyčerpán zlým obdobím, že je třeba s nimi ještě chvíli posečkat. A mezitím se věnovala mému tělu i tomu, co v sobě nosilo a z čeho bylo. Stejně jako já se začal věnovat tomu jejímu, a tomu, co v sobě honosila a z čeho pocházela, kde měla posvátný svůj původ a rod, kde vyrostla, kdo jsou její ploditelé, čím se živila, a co čte, jaká jsou vlastně všechna její ušlechtilá jména a jak to má se slovy.
          V takových chvílích naprosté symbiózy, důvěrnosti a koexistence se dokonce i minulost začínala dohánět a já se upamatoval a navštívili své dávné bratry D. a L. a chválil jejich obchodní nasazení a osobní sútru a oni mi odpustili a obdivovali a vzývali svatou a sličnou K., která mne opět opatrně učila životu, jeho abecedě.
               A já po tom všem konečně plně věděl a poznal: To ona je těmi bohy, poslala sama sebe, aby mne v té změti slov našla. Je ale i bohem dřívějším, na kterého všichni v minulosti ukazovali. To ona je tou trojicí a Buddhou a Alláhem, Abrahámem a nejsvětějšími Kami, bohem Afriky a hadím bohem Asie, Austrálie, obou Amerik, Antarktidy i Arktidy a bohem narkomanů a bohem mafie a bohem gestapa a Stalinů a zvířat a bohem kamene a nahuštěným světlem, hmotou, vesmírným vším, jedním, entelechií, samou o sobě, vůlí, ontologicko-epistemologickým prvopočátkem, solipsismem, idejí, koncem i průběhem, definitivní a první odpovědí i otázkou, vším, které je tady, pulzuje a emanuje přímo proti mně, otevírá se mi a já z něj mohu brát a mohu mu také dávat. To kvůli ní jsem tady, na tomto místě, žijeme spolu.

A stará slova již dále neexistovala. Pozbyla se. Tiše se vytratila, bez zbytečného křiku, výhružných gest nebo teatrálnosti. Objevil jsem ovšem i nová slova a napsal je sem. Ale to byl už jiný příběh:

Věděl jsem, že se vše řítí do bezpečí a zátoky s hojností ryb a mírnými vlnami, které nás uživí. Že nikde nezastavujeme, protože jsme naživu. Že jsme chycení za skly ve své vlastní představě o budoucnosti, a ta skla sou okna a dveře a mi jimi můžeme kdykoli projít, že nemohou nadále být v chrámu, který právě zrušili, neboť už se modlíme jen sami k sobě, ty ke mně K., já k tobě K. Nikoho z nás tehdy ovšem nenapadlo, že na konci nás čeká opravdu konec. Ale konec neznamenal smrt, nebo bolest, byl to konec zasloužený, s lehkým úsměvem, který značil spokojenost, odpočinek po práci a odevzdání. Žádné divadlo, po kterém je člověku tak nějak zvláštně, než se zase osprchuje a lehne si ve stejném oblečení na známé místo, do stejné postele; je doma. Je to skutečnost. A že to snad bude syrový kus masa, prskající na pánvi? To bych opravdu neřekl...