Možná jsi pár dní zapomenula

Obývákem zašustily noviny. Eva je složila na čtvrtku a položila na konferenční stolek. Doma jej měla už tři roky, ale přesto se jí stále neokoukal. Skleněná deska nabízela pohled na sušené květiny, kousky dřeva
a kamení, co se ukrývalo uvnitř.

"Víš, co píšou?" prohodila k milenci sedícímu na pohovce. "Ta trefená ženská tam zase nějakému redaktorovi vybulila kecy o ztraceném manželovi, po kterém pátrají policajti. Tyhle hysterky nesnáším. Má si chlapa ohlídat, pak jí nemusí prchat jinam. Nemám pravdu?"

Na odpověď nečekala. Beztak otázku nemyslela vážně. Stejně jako když po letech potká někoho ze střední a nechtěně se zamotá do diskuze, jak se má a co vlastně dělá ten a ten - kecy, co rozpouštějí mlhu nad trapnou chvílí, při níž se vidí staří známí cítící povinnost přátelského přístupu. Bla bla bla.

Eva vešla do ložnice, otevřela šatní skříň a zadívala se do zrcadla na vnitřní straně dveří. Možná by se mohla méně malovat, ale jinak byla celkem spokojená. Upnuté triko dávalo vyniknout jejím čtverkám, díky nimž přesvědčila nejednoho chlapa, že na chvíli může zapomenout. Většinou se o to ani moc snažit nemusela, polapili se sami. Co jí příroda nadělila nahoře, to jí ubrala dole. Co by za to jiné baby daly," pomyslela si sebevědomě. Samozřejmě, že se o sebe musí starat. Nic není zadarmo. Po večerech makala, zpevňovala a pak líčila pasti na ty, co by jinak měli mít vše. Rodinu, moderní kvartýr, auto před splacením. Jenže stačilo se před ním trochu zavrtět a všechno se to sesypalo. Jeho chyba.

S Karlem to bylo podobné. Jen se ještě nic nehroutilo. Možná i proto o něj má stále zájem. Možná je ale jen závislá na stále novém vzruchu. A možná i proto se nikdy nevdá. Není ten typ. Ten typ na založení rodiny a s tím související hrozbě stereotypu, který spatřovala ve starosti o domácnost, manžela a děti. Potřebuje stálý přísun silných emocí spojených s něčím novým. S novým chlapem, s novým prostředím. A když to vyčpí, tradá. A ono to vyčpí vždy.

Nasoukala se do džínsů, prameny hnědých vlasů poslala za uši a na rty nanesla lesk.

"Vrtnu se do obchodu, připravím nějakou dobrou večeři," křikla do obýváku, než krátce na to skočila do sytě žlutých tenisek. Vzala si dneska už ten prášek, co jí předepsal doktor? Až se vrátí, musí se podívat na platíčko s vyznačenými dny.

Karel je na dobré jídlo. Udělá jim lasagne. Bešamel, více bazalky, olivový olej. Jo, to půjde.

Vyběhla ze vchodu výškového domu ve Velkomoravské ulici a po cestě do obchodní centra s několika hypermarkety v areálu někdejšího cukrovaru přemýšlela, jak dlouho to asi s Karlem potrvá. Možná ještě týden. Nebo i měsíc. Kdoví. Pak se rozhodla. Místo lasagní udělá pořádný kus masa. Chtěla je v celku s plánem, že flákotu rozporcuje až doma.

Když se vrátila, věděla, že Karel stále sedí v obýváku. Bytem zněla střelba z nějaké kriminálky. Eva přemýšlela, jestli mu má říct o té hádce, do níž se pustila s tou krávou za pultem masny. Proč by ji mělo zajímat, že jí po odříznutí necelého půl kila hovězí svíčkové zbyde kousek, který už nikdo nekoupí? Bylo to trochu hlasité, ale co. Kašle na to, takových střetů ještě bude. Koneckonců, s Karlem to občas není jiné. Štve ji. Jo, štve. Dokonce snad i sere.

Sere ji, že se jí pořádně nevěnuje.

Sere ji, že se jí někdy věnuje až moc.

Sere ji, že předtím měl jiné.

Sere ji pondělí a sobota a geometrie a dadaismus a dr. House a Kafka a výčep u parku a hipsteři a hraběnka Stradová a věšáky na prádlo a nůž, co...

Zahřát chladnou ocel.

Svět se točí příliš rychle a bez pravidel.

Při pocitu, že vzlíná, křičela jako nikdy.

*

Poslední potáhnutí.

Pep vyfoukl cigaretový kouř a vajgl hodil do trávy. Všiml si skoro nenávistného pohledu okolo jdoucí mámy s kočárkem. Pep ví, že se ten vajgl v přírodě rozkládá patnáct let. Taky ale ví, že ta jednorázová plena, kterou právě plní její malý génius s rašící dvojku vlevo dole, se rozkládá více než šestnáctkrát déle, takže Pep byl sám se sebou v pohodě. Být sám se sebou smířený, to byla jeho cesta. Můžeš bojovat, někdy dokonce musíš, ale nikdy sám se sebou. Sám se sebou musíš být v míru, protože jak pohneš s tou vnitřní kotvou, trvá hrozně dlouho, než ji zase usadíš.

A co teď? Musel se trochu smát, protože si připadal, jako když mu bylo deset. Tehdy taky v duchu odpočítával, jakmile musel udělat něco, do čeho se mu vůbec nechtělo. Nejprve od deseti, pak od třiceti... Třeba když měl na letním táboře skočit do vody z toho stromu, jenž byl pět metrů nad hladinou. Nebo když si měl na prázdninách u prarodičů sednout na záchodové prkýnko, co bylo ledové snad i v červenci. Pamatoval si, že děda měl v rohu položené rodokapsy, ale ty už snad dneska ani nikdo nezná.

Takže znovu, co teď?

Místo odpočítávání odpaloval jednu za druhou. Stejně jako kdysi na tom záchodě ani dneska to nejde dělat do nekonečna. Zadíval se směrem k výškovému domu ve Velkomoravské ulici a odlepil se od zdi o pár desítek metrů dál stojícího zimáku.

Vajgl v trávě vyhasl.

Klíče od vchodu měl pod podmínkou, že do bytu, který mu sice patřil, ale kde nebydlel, přijde neohlášeně jen v nutném případě. Jako dnes. Stačil jeden telefonát a věděl, že je zase něco špatně. Výtahem se dostal až ke vstupním dveřím. Zasunul klíč do zámku, ale otevřít už nestačil.

"Co je?" uslyšel, jakmile se dveře prudce pohnuly.

"Jsi v pořádku?"

"A ty?"

Pep při pohledu na Evu věděl, že to v pořádku není. Byl na svoji dceru pyšný za to, jak se i přes to všechno dokázala držet na vlastních nohou. Současně byl neustále ve stresu, že jí ty nohy povolí. Na zem dopadla rudá kapka. A pak další. Všimli si jich oba. Oba taky viděli, že se kapky tvoří na konečcích prstů, kam stékají z rukou pokrytých čímsi, o čem Pep nechtěl snad ani přemýšlet.

"Můžu dál?"

"Je to nutné?"

"Ano."

Prokličkoval mezi botami poházenými v úzké chodbě a vešel do obýváku. Dlaň přiložil k puse a vzdychl. Sledoval rukojeť kuchyňského nože, jehož ostří mizelo v čele postavy sedící na pohovce.

"Karel," řekla mu Eva klidně za zády. "Už mě sral. Dáš si pivo?"

"Ty piješ alkohol?"

Ta otázka překvapila i jeho.

"Ne, koupila jsem je Karlovi k večeři. Prý si ale dneska už nedá."

Pep přešel do kuchyně a sedl si k jídelnímu stolu. Za okamžik před ním přistál lahváč.

"Evi, tys dneska byla v masně? Volala mi..."

"Jo, tak ta čubka si stěžovala? No jo... Tati, mohla si za to sama. Nechtěla mi ukrojit kus masa a já ho chtěla, tak co?"

"Prý jsi jí tam shodila z pultu všechno, na co jsi dosáhla."

"Ale hovno... Teda jako možná jsem o něco zavadila. A jak to vůbec víš? Ty tu pipinu znáš?"

Pep se zadíval z okna.

"Evi, bavíme se o Aleně. Ta pipina je moje sestra, tvoje teta a znáš ji od narození."

Odpovědí bylo ticho.

Pep si všiml, že na sporáku něco bublá v hrnci. "Co vaříš?"

Eva se opřela o parapet a založila ruce na hrudi. "Rajskou. Chtěla jsem dělat stejky, ale po tom rošambu to vyšlo na rajskou. On ji totiž Karel strašně nerad. Zvlášť, když do ní dávám kečup."

"Kde jsi tu figurínu vůbec vzala?" pohodil Pep hlavou směrem k obýváku.

"Už nevím."

A jeho to asi ani nezajímalo. Pocházela nejspíš z nějakého obchodu s oblečením, nebo kdoví, kde na ni narazila. Pep věděl, že se jeho dcera na základce zamilovala do nějakého Karla, o kterém pak všude mluvila jako o svém klukovi, ačkoliv on o ni nikdy neměl zájem.

"Bereš léky?"

"Jo, ale..."

"Ale možná jsi zase pár dní zapomenula, co?"

"Možná. Možná jsem unavená."

Pep vstal a obejmul ji. "Já vím, Evi. Já vím. Lehneš si a já to tu uklidím, ano?"

Spala celý den. A ten druhý skoro taky. Pak už byla figurína pryč. Rajská taky, stejně jako její kapky na podlaze.

Když se na sebe zadívala v koupelnovém zrcadle, nespatřila žádné čtverky. Nespatřila nic, co tam viděla předtím. Jenomže současně ví, že když to platíčko zůstane opět chvíli plné, uvidí se zase tak, jak si přeje. Jak si vždycky přála a jak by se určitě líbila i opravdovému Karlovi.

Pep zůstal v bytě po celou dobu, než se srovnala. Teď seděl na pohovce a Evu napadlo, jestli ji taky někdy nasere.