Jak si na mě posvítili (krácená ukázka)

AUTOR: STANISLAV HRADIL

Čekal jsem v průvanu nemocniční chodby, až mě zavolají na rentgen. Chodba byla zaplněna postávajícími a posedávajícími lidmi, občas se otevřely jedny z mnoha dveří a bílý plášť vyvolal dvě nebo tři jména. Přestože intervaly vyvolávání nebyly dlouhé čekajících neubývalo. Inu, teď na náledí, samá zlomená ruka nebo podvrtnutý kotník, a když se k tomu přidají i "mimosezónní" části našeho těla, jsou podobné návaly nasnadě. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Tak tady se nahlíží do člověčích niter! Tady mapují naše schránky. Dnes se i já dovím, co je ve mně, a říkám rovnou, že budu rád, když tam najdou jen to, co tam patří a nic víc. Předběžná vyšetření sice nic neukázala, nicméně jistota, dá-li se vůbec to slovo použít, se většinou získává až tady, právě na tomto oddělení, kde je do nás vidět, jak se říká, jako do hubené kozy.

Napadá mě vždycky, kdyby tak šel člověk zrentgenovat se vším všudy, nejen hmotně, ale takříkajíc "kocouřím zrakem", jak to známe z filmu, to by se panečku chodba vylidnila. Celé osazenstvo by pak mohlo zavřít krám a točit na prstech mlýnek, nebo by se rentgenovalo pod přísahou a zdravotníky by zbavoval mlčenlivosti nějaký viz maior...

Dostal jsem na oddělení, odkud mne poslali, tácek, na němž byla úhledně složená bílá plachta, čisté pyžamové kalhoty a bílá plastiková miska, v níž byla kouskem buničiny přikryta asi deset centrimetrů dlouhá gumová hadička. V momentální situaci věci mé osobní potřeby. Opodál mě zaujal v rozhovoru s jiným mužem setrvávající olysalý vousáč se zarputilým pohledem. Zcela určitě sem patřil, protože měl přes bílý úbor zavěšenu zelenou gumovou zástěru, která mi jaksi korespondovala s tím, co jsem si přinesl na tácku. Díky svým pomůckám jsem rovněž, jako sever střelku kompasu, přitáhl jednu starší paní, která se stejným táckem přišla evidentně za stejným účelem jako já. Malá sestřička, zřejmě ještě studentka, jež ji doprovázela, se zhrozila nad zjištěním, že už tu čekám téměř třičtvrtě hodiny a prohlásila, že za těchto okolností zcela určitě zmešká svačinu.

Byla jinak velice milá, v čisťounké a pečlivě vyžehlené uniformě vypadala jako modrobílá panenka z cukru a začala kalkulovat, zdali bude lepší nepřijít o kafe s rohlíkem, nebo tady úspěšně zabít nezanedbatelnou část pracovní doby. Nakonec zvítězil kompromis a ona odběhla posvačit s úmyslem se ještě vrátit, přičemž tušila riziko, že jí na oddělení můžou dát nějakou jinou práci. Paní se rezignovaně posadila a vzdychla, že je jí úplně jedno, jak dlouho bude čekat, hlavně aby jí nic nenašli.

Moje řeč, pomyslil jsem si.