Holka mezi knihami

Číst jsem se naučila když mi bylo asi pět let. Samozřejmě si to dost dobře nepamatuju, takže je to jenom takový hrubý odhad. Pamatuju si, že mě moje babička „nutila,“ ať jí přečtu nadpis z jedné dětské knížky a já zarytě mlčela — snad jsem se styděla — těžko říct. Ale tam někde se začala zcela jistě formovat moje láska ke knihám a příběhům v nich. Knih jsme měli plnou knihovnu, pamatuju si i některé svoje oblíbené kousky ze své dětské knihovničky nebo třeba to, jak když mi máma četla z Indických pohádek, zdály se mi ty obrázky strašidelné. Podobně jako později Disneyho čarodějnice ze Sněhurky. Stejně tak si dokážu vybavit tu radost, když jsem později začala chodit do knihovny nebo že jsem si někdy v páté třídě půjčila Janu Eyrovou. Nevím, asi jsem to přečetla, ale nejspíš jsem z toho v té době moc chytrá nebyla.

Knihy mě provází celý život. Četla jsem hodně jako malá už na základce a později na střední knihovnické tomu rovněž nebylo jinak. Někdy se zpětně vracím do doby, kdy „se rozhodovalo“ o tom, na jakou školu půjdu a ještě i dnes jsem dost ráda, že mě naši nechali zvolit si zrovna tuhle. Ačkoliv jsem samozřejmě já sama tehdy těžko mohla odhadnout, jestli mě to bude bavit a jestli to opravdu bude to nejlepší. Sama sebe se občas ptám, jaké jiné povolání by se mi tak asi líbilo... A i když střední škola obsahovala spoustu povinné literatury, která občas není moc zábavná, i tam si vybavím mnoho přečtených skvělých knih a znovu a znovu chození do místní knihovny.

Taky bylo období, kdy jsem zrovna čtenářsky nebyla v nejlepší formě, prostě taková černá díra, která asi čas od času potká každého a jistě se to nemusí týkat jenom čtení. Období, kdy to najednou všechno nějak ztratí smysl. Naštěstí se to nezapomíná a pak stačí vzít znovu do ruky dobrou knížku a ta „chuť číst,“je prostě zpátky. 

Ještě i dneska zbožňuju chození do knihovny. Když vejdeš a tam všude kolem vidíš ty regály plné knih. Plné tolika zajímavých příběhů, lidských osudů, snů, tužeb, lásek, prostě všeho, co je součástí i našich životů. Barevné obálky, nové knížky i starší, tenké i tlusté... Všechny se přečíst nedají, ale to vybírání! Čtení obsahů, dívání se na obálky, ta možnost zvolit si tu, u které jsem přesvědčená, že stojí za tu pozornost, za ten čas strávený jejím čtením! Čím starší jsem, tím jednodušší a lepší ten výběr je, protože teď už se mi málokdy stane, že si vyberu knížku, kterou bych odložila. Ale existují i takové výjimky.

Podobně blažený pocit jako u výběru, pak zažívám, když si doma ukládám ty vypůjčené knihy do knihovny. Případně, když vybaluji novinky, které dorazí v zásilce. Úplně se tetelím blahem nad tím, kolik jich mám. Těším se na každý z těch příběhů, které jsem pro sebe tak důkladně vybrala a mnohdy samozřejmě složitě vybírám, kterou z nich začnu. Protože — které dát přednost?

A úplně největší rauš přichází tehdy, když si zvolím novou knížku ke čtení. Většinou si ji znovu prohlídnu. Začnu obálkou, přečtu nějaké informace na přebalu (pokud tam jsou), mrknu kolik stránek před sebou mám (nedívám se samozřejmě nikdy na konec knihy), občas si prohlédnu fotky, když jsou nějaké součástí knihy (ale to se stává málokdy). A pak se s chutí a radostí ponořím do prvních písmen, slov a vět začátku knihy. Nenechte se mýlit — dobře se začíst do knihy vyžaduje taky svoje úsilí. Není třeba „pro začátek“ hned slupnout několik kapitol, ale „začíst se“, je nutnost. Jde o to přečíst právě tolik stránek, kolik je potřeba k tomu, aby vás už příběh trochu vtáhnul do děje. Kolik to je se většinou docela mění. Nejčastěji asi tím, jak náročný příběh na čtení zrovna máte. Dobré začtení bych odhadovala na takových aspoň dvacet stránek. Ten moment, kdy vás příběh pomalu a jistě začne vtahovat do děje. Jak se kolem vás nenapádně začne ovíjet, jako teňoučká pavučinka, která teprve naznačuje konečný výsledek, ale vy už přesně víte, že tahle knížka už se odložit nedá. Začátek nové knihy je prostě rituál!

Když se začtu, mám vyhráno! Potom už můžu číst cestou do práce na zastávce, v autobusu, večer doma, když má můj muž puštěnou televizi, hraje „plejstejšny“ nebo si pouští něco na youtube. Pokud to, co hraje v televizi není zajímavější, než to co čtu, nepředstavuje to pro mě problém. Knížku pak odkládám nerada. Ale pochopitelně jsou i nějaké povinnosti, které nejde opomenout a tak se rychlost přečtení různí podle množství úkolů a povinností, které je třeba udělat. Nezastírám ale, že někdy razím oblíbené heslo, které jsme objevily s mojí kamarádkou: „Mám pocit, že bych měla uklízet. Budu číst tak dlouho, dokud mě ten pocit nepřejde.“

„Nejhorší“ je většinou závěr. Chuť mého muže si se mnou povídat je totiž v přímé úměře toho, jak málo stránek mi zbývá do konce knihy. Tedy čím míň stránek, tím větší chuť! A já tolik chci vědět, jak to celé dopadne...

Hurá! Dočetla jsem. Jsem na konci knihy a tak všechno dobře dopadlo. Zbývá vychutnat si pocit z právě dočteného příběhu, trochu si popřemýšlet a zapsat do čtenářského deníčku. Někdy si mezi knížkama udělám delší pauzu, jako že třeba celý další den nic nečtu, ale někdy jsem schopná se skoro okamžitě vrhnout na nový příběh, prostě podle chuti a nálady. Nikdy ale nejsem smutná, že jsem tu knížku dočetla. (No možná někdy, když je OPRAVDU dobrá, že mohla být delší.) Protože s každou dočtenou se můžu těšit zase na další. A že jich v tom pomyslném seznamu mám spoustu!